Když jsme se narodili, tolik bezprostřednosti nikdo nikdy neviděl. Čistota myšlenek, žádné, CO KDYŽ.. Něco nás napadlo, udělali jsme to. Věřili jsme v lásku, v sebe. V to nejlepší, žádné analyzování ani pochyby.
Přišlo zklamání.
Jak čas ubíhal. My zjišťovali, že to není tak pěkné, růžové. Důvěřovali jsme a spálili se. Někdy to bolelo tolik, že jsme udělali vše proto, abychom to už hlavně nezažili znovu. Uzavřeli jsme se světu a sobě.
Ztotožnění s „nálepkami“.
Slýchali jsme různá slova, která byla předtím pouhými slovy. Teď se staly emocí a šípem. Ten šíp se občas dostal tak hluboko, že jsme se s ním ztotožnili.
Něco se mnou musí být špatně.
Procházeli světem s vírou, že jsme… Ne dost dobří, moc tišší, hluční, málo vidět nebo pro někoho až příliš..
Láska v nás zažehla zpátky víru.
Jednoho dne jsme potkali někoho, kdo v nás uviděl světlo. Uviděl to nejhezčí, nejčistší stvoření. Viděl v nás něco víc. Dojalo nás to a nevěřili jsme mu. To přece nemůžu být já…
Uviděl jsem se.
Po čase přišlo uvědomění. Možná jsem to já.. Jenom jsem na chvíli zabloudil, vzdálil jsem se. Ztratil se. Ale to je úplně v pohodě.
A tečou mi slzy. To je taky v pohodě.
Už se mám. Držím se... V náručí. A teď už vím, že se jen tak nepustím.
