Je to moje spřízněná duše, cítím to, vím to. Pořád mě ujišťuje o jeho lásce. ON je moje velká láska, avšak v té celé lásce jsem se tak nějak ztratila. Zapomněla jsem na samu sebe. Jsem ztracena v zapomnění, utíkám a vlastně si to užívám. Pořád se rozptyluji okolím a doufám, že nezůstanu v tichosti sama se sebou. Nejsem si úplně vědoma své hodnoty, a tak pořád potřebuji ujišťovat zvenčí, že mě mají rádi, hlavně že ON mě miluje..
Kdo mě ujistí v tom, že jsem DOST?
Je to začarovaný kruh z kterého nemůžu ven. Na chvíli mě jeho slova uklidní, cítím se lépe. Jsem konečně milována. Po pár dnech, hodinách... Cítím to stejné. Nejsem si jistá, jestli se já sama vůbec miluji. Tak jak mě může doopravdy milovat někdo jiný, jak mu můžu věřit?
Už neutíkám.
A tak se vracím k sobě, nacházím stará zranění, bolestivá slova a činy.. Vzpomínám, fakt to bolí, ale konečně to přijímám a všechno to odchází pryč. Neutíkám. Fénixovy slzy léčí, říkali v Harrym. A je tomu tak. Slzy zacelí naše jizvy. Jednoho dne se tak stane. Věř mi. Ano, mluvím k Tobě.
Dovoluji si cítit všechny ty rány. Najednou zázrak?
Propadám se do sebe, všechna traumata mnou proplouvají a pomalu odchází. Z ničeho nic začínám mít ráda části svého těla a objímám svoji duši. Vracím se DOMŮ. Nejsem si jista, zda jsem to měla dělat. Ale najednou mi dochází, že mě nesužují pocity nejistoty. Nemám tolik dotazů k potvrzení JEHO lásky. Nebudím se v noci se strachem, že tam zůstanu sama stát...
Moje duše je zacelená, já se objímám a pak svoji LÁSKU.
Cítím klid a konečně jsem se vrátila DOMŮ.
